Historie masáží

Masáž je považována za nejstarší léčebný prostředek. Naší první reakcí na jakýkoli úder či poranění je, že si začneme to místo hladit a třít, což je vlastně masáž.

Definice pojmu

Samotný termín masáž je řeckého původu (massó = hníst, mačkat), obdobná slova se objevují i v ostatních indoevropských jazycích.

Nejstarší zmínky o masáži pocházejí z oblasti Mezopotámie, z Egypta a Číny. Můžeme ovšem předpokládat, že masáž jako léčebný prostředek používaly již pravěké kmeny.

Na území Mezopotámie, v oblasti rozkládající se mezi toky řek Eufrat a Tigris, se první zmínky o masáži objevují v době Asyrské říše (2. pol. 3. tisíciletí př. n. l.). V bájném městě Ninive byla nalezena alabastrová váza, na níž je masáž znázorněna, což je jasným důkazem, že masáž byla již v té době běžnou záležitostí.

V egyptském prostředí se o masáži píše v tzv. Ebersově papyru. Jedná se o svitek o délce 20 metrů a šířce 30 centimetrů, který vznikl pravděpodobně kolem roku 1600 př. n. l. Jeho text obsahuje medicínské poznatky a léčebné postupy užívané tehdejšími lékaři a masáž je zde popsána jako prospěšný léčebný prostředek.

V Číně najdeme nejstarší písemné zmínky o masáži v knize Nej-ťing Su Wen, za jejíhož autora byl považován legendární Žlutý císař Chuang-ti. Moderní věda ale odhalila, že kniha je dílem několika různých autorů. Masáži se věnoval i známý čínský filosof Konfucius (6.-5. století př. n. l.), který vypracoval její metodiku.

Masáž znala i starověká Indie, jejíž poznatky jsou dodnes předávány a používány v podobě ájurvédských masáží.

V evropské oblasti je masáž známa ze starověkého Řecka (zmínky o masáži najdeme dokonce i v Homérově eposu Odysseia). Za "otce evropské medicíny" je považován řecký lékař Hyppokratés, který znal masáž i její účinky.

Automasáží se ale prý zabýval už jeho učitel Herodikos, který se díky ní a dalším cvičením dožil sta let.

Řekové ovšem masáž nepoužívali jen jako léčebný prostředek, ale spolu s gymnastikou ji vyučovali i učitelé v gymnasionech, nebo ji používali sportovci - tady bychom mohli hledat začátky sportovní masáže.

Od Řeků převzali masáž Římané. Pojítkem mezi řeckou a římskou medicínou byl původem řecký lékař Asklépiadés (l. století př. n. l), který přesídlil do Říma, kde se stal proslulým lékařem. Je o něm známo, že masáž považoval za jeden z léčebných prostředků; rozlišoval několik druhů masáží a zavedl nový masážní hmat - chvění.

Masáží se zabývali i další významní římští lékaři - Celsus (1. století n. l.) a Galénos (2. století n. l.).

V římské říši bylo použití masáží poměrně časté. Běžně byly masérské služby poskytovány v thermách, což byly u Římanů velmi oblíbené a veřejně přístupné vyhřívané lázně, jejichž součástí byly nejen masérny, ale i tělocvičny, knihovny, čítárny apod.; šlo tedy o jakási střediska tělesné a duchovní kultury. Maséři byli označováni jako alepti a existují dokonce i zmínky o stížnostech, že svou práci někdy vykonávají příliš hrubě.

Masáže byly oblíbeny i na římském panovnickém dvoře. Je známo, že už Gaiu Juliu Caesarovi (1. století př. n. l.) léčili pomocí masáže epilepsii. I jeho nástupci využívali masérské služby, svého osobního maséra měl například císař Nero (1. století n. l.). Císař Hadrianus nařídil v roce 117 n. l. vzájemnou povinnou masáž pod dohledem lékařů a zkušených masérů u římského vojska.

Mimo římskou říši používali masáže i Keltové.

Středověk, v jehož centru zájmu byla spíše duše než fyzická schránka člověka, lze z pohledu vývoje masáže označit za dobu úpadku. Na lékařské znalosti antického světa navázali především Arabové (vynikajícím lékařem a znalcem masáží byl Avicenna v 10.-11. století). Masáže našly svůj prostor zejména v tureckých parních lázních.

V 16. století nastává velký rozmach medicíny a Evropa znovu objevuje antický svět a jeho znalosti. Do centra zájmu se dostává člověk a jeho duševní i tělesná stránka. Masáž se opět stává jedním z léčebných prostředků, i když po praktické stránce za antickou zaostává.

Na konci 18. století v Německu, Francii a Švédsku vznikají školy, které masáž vyučují. 19. století pak přináší moderní pojetí masáže - jeho autorem je především švédský teolog a literát Peter Henrik Ling (1776-1839), kterého k vypracování vlastního systému masáže přivedl nepříliš dobrý zdravotní stav. Za podpory švédského státu vybudoval Ústřední ústav švédské gymnastiky, jehož součástí bylo i výukové masážní středisko.

V českých zemích lze za zakladatele moderní masáže považovat ortopeda Vítězslava Chlumského (1867-1943).

Účinky masáže

Rozlišujeme tři druhy účinků masáže - mechanický, biochemický a reflexní.

Mechanický účinek masáže spočívá v tom, že podporujeme návrat odkysličené krve zpět směrem k srdci. To znamená, že se krev, která odevzdala veškeré živiny do vzdálených míst od srdce, pomocí masáže rychleji vrací k srdci, kde se opět okysličuje a nabírá látky, které jsou potřebné pro výživu celého organismu. Urychlujeme vlastně celkovou regeneraci organismu. Podle názoru odborníků klasická masáž napomáhá i k rozproudění lymfatického systému.

Druhý účinek masáže je biochemický. Při dobře prováděné masáži dochází ke změnám i na povrchu kůže, kůže se prokrvuje. S postupným vývojem biochemie se přišlo na to, že tělo samo aktivizuje látky, které jsou přítomny v organismu v nižší koncentraci. Jedná se především o acetylcholin a histamin. Tyto dvě látky způsobují roztažení povrchových vlásečnic, které jsou uloženy pod kůží, a tím, že se tyto drobné cévky naplní okysličenou krví, dochází ke zčervenání kůže.

Třetí účinek je reflexní. Víme, že na povrchu těla máme spoustu čidel, receptorů, které nás neustále informují o tom, jaká je teplota, jestli je vlhko, fouká vítr... Všechny tyto receptory nám přenášejí přes centrální nervový systém informace do mozku, který je zpracovává a snaží se tělo chránit, aby bylo v co největší pohodě.

Všechny tyto tři typy účinků masáže probíhají při masáži současně nebo střídavě a jsou velice prospěšné pro organismus masírovaného.

Vhodně zvolenými masážními hmaty a masážními prostředky dosáhneme odezvy nejen v místě působení, ale i v místech vzdálených a následně i v celém organismu; z tohoto pohledu tedy můžeme hovořit o účincích místních, vzdálených a celkových.

Místní účinky

• masáž urychluje odstraňování povrchové zrohovatělé vrstvy pokožky, dochází ke zvýšené sekreci potních a mazových žláz
• masážními hmaty prováděnými dostředivě podpoříme návrat žilní krve do srdce, zároveň urychlíme vyprazdňování lymfatických cév
• rozšířením kapilár se zvyšuje prokrvení, přísun kyslíku a živin a současně dochází ke zvýšenému odplavování produktů látkové výměny
• zvýšeným prokrvením se současně podporuje vstřebávání otoků, krevních výronů a výpotků, zlepšuje se výživa, činnost tkání a svalová činnost
• podle druhu snižuje se svalové napětí

Vzdálené účinky

Působením na nervová zakončení na povrchu těla masáž vyvolává odezvu i na vzdálených místech. Jedná se o reflexní účinky masáže, které se projevují změnou prokrvení a zlepšením činnosti hluboko uložených tkání a orgánů.

Celkové účinky

• drážděním nervových zakončení dochází ke vzniku biologicky aktivních látek (biogenní aminy), které plní důležité funkce zejména v nervovém systému
• jsou příznivě ovlivňovány nervové funkce
• zvyšuje se látková výměna
• nastává změna vnitřního prostředí organismu a činnosti žláz s vnitřní sekrecí
• masáž přispívá k podpoře fyziologických pochodů v organismu